O kapli v Loučce

Architektonický návrh architekta pana Josefa Pleskota kaple sv. Jana Pavla II. v Loučce u Vizovic, žehnání základního kamene na Velehradě 5.7.2013 na Národní pouti při příležitosti jubilea 1150. let příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, setkání s papežem Františkem 1.5.2013 a první návštěva olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera v Loučce v neděli 14.9.2014 při příležitosti literárního odpoledne ke cti vojenského kaplana ct. Emila Josefa Kapauna, která se uskutečnila na pozvání Spolku pro zbudování kaple v Loučce u Vizovic a Vojenského muzea Loučka-Pearl Harbor, o.s.

Architektonický návrh architekta pana Josefa Pleskota

Představení architektonického návrhu kaple sv. Jana Pavle II. panem architektem Josefem Pleskotem v Loučce dne 13. března 2014

Základní stavební kameny

V úvodu chci sdělit, že kdybychom se nepotkali s panem Josefem Kořenkem v Ostravě při instalaci obrazu sv. Václava (jak jsem později zjistil patrona Loučky) a nezastavil se pak osobně v Loučce, asi bych tuto nabídku odmítl. V Loučce jsem nalezl nádherné inspirativní místo, kde žijí zajímaví a angažovaní lidé. Proto jsem nakonec na tuto výzvu Spolku pro zbudování kaple kývl. To je jedna věc.

A druhá věc - jsem věřící člověk, jsem katolík, jsem k sobě dost kritický a jako architektovi se mi zdálo, že jsem ještě nedorostl k tomu, abych mohl udělat sakrální prostor, abych mohl navrhnout prostor byť jen třeba malé kaple do Loučky. A také chybí vzory – inspirace. Téměř všechny kaple a kostely postavené po roce 89 u nás, které jsem měl zatím možnost vidět, např. takové ty roubené, často s divnou věží, se mi skoro žádné nelíbí. (I když náš farní kostel v Praze-Strašnicích je novostavba, i také k němu mám výhrady, ale je náš, máme ho rádi.)

Takže jsem vůbec nevěděl, jak do toho. Ze Švýcarska a z Německa znám dost krásných nových kaplí a kostelů. Ale říkal jsem si, jestli vůbec uvažovat o moderní stavbě v duchu těchto zkušeností, jestli jsou lidé na Valašsku připraveni na takový projekt. Totiž tato připravenost u nás není ani ve velkých městech. Ale nakonec jsem si řekl, zkusíme to. Získal jsem takovou, mohu říci, předzkušenost. Asi před rokem se na mě obrátil otec Prokeš z Českých Budějovic, který je spirituálem na zdejším biskupském gymnáziu. Usmyslel si získat pro gymnázium kapli, ve které byl státní archív: „Až vynosíme ty plechové skříně a skladové almary, mohli bychom zkusit spolu s vámi kapli renovovat. Pro studenty gymnázia.“ Mě tato myšlenka Josefa Prokeše nadchla, protože navrhnout kapli pro studenty gymnázia je prostě výzva. Je to něco jiného. Chtěl jsem, aby přišli na diskusi o této záležitosti všichni studenti. Bylo to nádherné setkání, kdy jsem viděl, jak se mladí lidé zajímali o tuto problematiku. Přišli věřící, nevěřící, úplně všichni a všichni chtěli tu kapli mít… Mně to připadalo zavazující, takže jsem do toho vstoupil s plnou vehemencí. Vybraly se peníze, organizují různé sbírky, projekty. A kaple už se pomalu rýsuje. Po prázdninách bude téměř hotová. Tak to byla taková malá příprava pro návrh kaple v Loučce. A samozřejmě velmi důkladnou přípravou bylo i projektování obnovy Kláštera dominikánů v Praze v Husově ulici, což je úplně jiná záležitost, ale také velmi zajímavá.

A pak je tady ještě jedna zajímavá spojnice, kterou jsem chtěl dnes uvést. Já jsem podobný entuziasmus, nadšení, které zažívám tady v Loučce s vámi, se členy Spolku pro stavbu kaple, naposledy zažil před patnácti lety, kdy naše země vstupovala do NATO. Pan president Václav Havel chtěl tehdy propojit určitou část prostor pod Pražským hradem, Horní a Dolní Jelení příkop. Chtěl vytvořit nějaký most, tunel nebo něco podobného. Dohoda byla tunel. Viděl jsem, že přímočarost myšlenky, která uzrála v hlavě Václava Havla, byla prostě absolutní. Možná že by něco takového mohlo vzniknout i tady v Loučce. Protože ten zájem a soustředěnost vnímám velmi podobně.

Když jsem přijel poprvé do Loučky, pan Kořenek a pan Maček mi řekli příběh Loučky z doby druhé světové války. Jedna myšlenka mne oslovila: „Slivovice, která hraje v příběhu velmi důležitou roli. Pravděpodobně díky ní se v dubnu 1945 pan řídící Antonín Kučera a pan starosta Josef Hlavička dokázali domluvit s vojáky Wehrmachtu, aby byla Loučka zachráněna.“

Mně to přišlo jako hodně zvláštní dohoda, tak zvláštně „starozákonní“. Taková spravedlivá nespravedlnost nebo nespravedlivá spravedlnost. Já nevím, prostě se mi vybavily příběhy ze Starého zákona. Takže to je důležitý příběh o záchraně Loučky. A proto by kaple v Loučce měla mít opravdu pevný základ a klasický tvar. Čtverec, obdélník, hranol. Přesně v proporcích a základem bude jasný modul - číselný algoritmus, na základě kterého pak bude kaple postavena. Bude to mít zkrátka řád.

Pak při rozhovoru se členy Spolku padala další slova…

• Kaple jako akt poděkování všech občanů Loučky. V tom se mi zračí vlastenectví a tyto důležité záležitosti, které v našem národě moc schází. Já je mám taky velice rád a nepovažuji je za nic, čemu by se měl kdokoliv a kdykoliv posmívat.
• Odboj, partyzáni, celá tato historie Loučky.
• Zasvěcení Janu Pavlovi II. To je pro mě symbolem lehkosti, modernosti a naděje.
• Pak je tady důležitý baťovský odkaz. Cítím ve zdejším kraji obrovský vliv myšlenek a práce Tomáše Bati. Kaple, která je zatím navržena, je z cihel. Baťova cihla k cihle, Baťovy domky, dokonce všechny Baťovy stavby za tím nádherným kopcem, kterému říkáte Barák, to je prostě něco tak silného, co jsem musel vzít v úvahu.
• Symbol kaple jako objektu, který odráží dění v obci. Kaple nebude jenom věřících, měla by se stát duchovním prostorem a centrem všech lidí dobré vůle. Tak to prostě je, že jakýkoliv kostelíček, který vidíte na pohlednici, je vždy součástí dané obce a hlásí se k němu úplně všichni. Je v centru obce, v centru veškerého dění. A mně se zdá, že tak by to mělo být i v Loučce.

Když jsem přejel poprvé kopec z Vizovic do Loučky, najednou se přede mnou rozprostřela nádherná krajina. A já měl jasno: tady musí být zvonice. Řekl bych až „monumentální zvonohra“, kterou jsem najednou slyšel, jak se do té široké krajiny rozléhá.

Tak to jsou základní stavební kameny. Někdy jsou za nimi pouhé myšlenky, někdy je to již něco velmi konkrétního.

Umístění kaple

Vedli jsme diskuzi o umístění kaple. Pan Maček s panem Kořenkem mi ukazovali dvě místa. Jedním z nich je plácek se stromem (tzv. „Dětský kůtek“).

A pak druhé místo - ve středu obce. Blízko je hospoda a silnice, která prochází obcí. Mně se toto místo zalíbilo nejvíc, protože ty průhledy na budoucí kapli ze široké dálky a vůbec i ze zatáčky, ty pohledy by byly krásné. A ještě je tady taková vazba civilní, která mi taky přijde u kostela dobrá - když naproti je hospoda, vedle je pálenice. To vše spolu souvisí. Takže hospoda a kaple přes cestu je výborné propojení. Tady vzniká, díky cestě do obce, i pěkná vazba k tomu druhému navrhovanému místu tzv. “Dětskému kůtku” z jedné strany a z druhé pak nádherné pohledy do dálky. To mi připadá až úchvatné. Takže jsme zvolili toto místo.

Velikost kaple

Kaple by měla pojmout tak dvacet až čtyřicet lidí. V případě, že se bude bohoslužba konat pouze v kapli, tak kapacita se pohybuje kolem třiceti lidí. Všichni sedí, pokud lidé budou i stát, bude kapacita i čtyřicet lidí. Pak byl Spolkem navržen požadavek, aby se jedna strana kaple dala otevřít a mohl vzniknout prostor pro větší shromáždění lidí, například při konání větší bohoslužby při pouti, hodech apod. Jednoduše se otevře jedna stěna. Pan farář se otočí na shromáždění lidu, které je i venku (s počtem optimálně sto dvacet, ale klidně i víc lidí). Samozřejmě pak musí ven přijít reproduktory a ozvučení, možná plátno nebo obrazovka. Zajímavé také je, že základní tvar by měl být uspořádaný, na osovém rozměru deset a půl krát deset a půl metru. To je základní platforma, ale půdorysný rozměr kaple je menší. Šíře je šest a délka těch deset a půl metru. Rozhodli jsme se, že centrem bude obětní stůl – menza. V kapli může být umístěna i toaleta a umyvadlo. Nad tím bude taková kruchtička, kam by mohlo přijít okolo deseti lidí po schodech. A případně muzikanti.

Vstup do kaple: Mám velice rád malé předsíně, které jsou přisazeny ke středověkým kostelům, kudy se pak vchází. Pocházím z jižních Čech a tam je to ještě trochu jinak. Do kostela vstupujeme pod emporou, člověk je takový trochu stísněný, a teprve potom se otevře celý chrám. Ta architektonická hra se vstupem, s tím relativně malým vstupem, by zde hrála určitě důležitou roli.

Další důležitou věcí je výška sakrálního prostoru, aby v daném místě nechyběl pocit vznešenosti, přímo metafyzičnosti, ale zároveň aby to moderního člověka dnešní doby nějak neporáželo, nezranilo. Úvaha o výšce byla opravdu docela zásadní. Kaple má devět metrů, což je slušná výška. Podobnou ale měla i vedlejší budova obchodu u Šůstků, která v tomto prostoru ještě v 80. letech stála a vidíme ji na starých fotografiích.

Kaple je zevnitř i z venku kvádr z cihel. V rámci interiéru v něm budou pevné předměty, které tam patří. Což je menza - oltář, kruchta, možná lavice nebo židle, to je ještě k diskuzi.

Co nám přišlo nadmíru důležité, bylo vytvořit nad tímto prostorem prostor pro světlo tak, aby přicházelo od shora. A když je člověk uvnitř, aby nad sebou viděl zvony. Těch zvonů by v základu mohlo být šest až osm. To by byla taková skromná hra. Když jich tam bude dvojnásobek nebo až čtyřiadvacet, tak by to byla skoro Loreta, a to už je něco. A ony se tam opravdu vejdou. Může to být odkaz pro budoucí generace, každý dá korunku ke korunce a budou přibývat zvony. Ale je potřeba s tím počítat, protože zvony je potřeba přidávat naladěné.

Když otevřeme stěnu směrem na jih, uvidíme „biblickou krajinu“ – švestkový, trnkový sad, tedy spojení s výše zmíněnou slivovicí. Já to beru naprosto vážně. I pro jižní, středomořské národy je oliva něco, jako je pro nás švestka. A vůbec, ona i ta švestka je olivě docela podobná. Takže průhled by tady mohl sehrávat zvláštní roli. A moc bych doporučoval, aby opravdu kolem kaple byly místo tújí švestky…

Strop v kapli by měl být dřevěný, trámový, s dřevěným pobitím. Jako z renesančního, římského kostelíčka. A nad tím ty zvony – úžasná atmosféra!

Centrem kaple je menza a lavice a kolem shromáždění lidu. A pan farář zvedne hlavu vzhůru a vidí nad sebou právě tu zvonici nad prosklením. Světlo přichází ze shora.

Chceme předložit k diskusi, že by v prostoru kaple nebyly obrazy. Ale navrhujeme, že by v centru mohla být umístěná velkoformátová fotografie sv. Jana Pavla II. Existuje mnoho fotografií, které mají hodnotu uměleckých děl. A fotografie by se mohly měnit - při Velikonocích a Vánocích. Fotografie by byly promítány na sněhobílou plochu za menzou.

Kříž bude na hlavní stěně - břevna bez korpusu, tedy dva dřevěné hranoly.

Na čelní fasádě jsme vymysleli něco, co jsme ještě nikde neviděli. A sice, že na průčelní fasádě by byl zásobník bannerů. Na základním banneru by mohl být portrét sv. Jana Pavla II. Takový absolutní, na kterém je jasně vidět, že ten člověk je už prostě Boží. Pracovali bychom s moderní látkou a s kvalitním moderním potiskem. V zásobníku může být i naše vlajka, protože si myslíme, že třeba na státní svátek svatého Václava by mohla být na kostele vyvěšována.

A když se vrátím k základnímu materiálu - cihla mi připadá fantastická nejenom proto, že je to materiál, ke kterému je potřeba chovat nějakou úctu pramenící z evropské tradice, ale i proto, že symbolizuje akt postupného skládání stavby: cihla k cihle, z malého bohatství velké. Máme promyšleno, jak by se cihly vázaly. A vychází to přesně. Žádná cihla by se nemusela půlit.

Zákres	Zákres	Řez podélný 1
Řez podélný 2	Řez příčný	Render půdorys
Ze zahrady otevřeno